Poslední hodiny na území Ruské federace během stopování na Kavkaz nesou známky dobré filmové zápletky: Policejní výslech, úplatky, loučení a neopětovaná láska. A také jedno plastové víčko od kafe.
Tento příběh je součástí mé knihy.
Tvrdá stopka při stopování
1. 7. 2017, den 18 na cestě kolem světa.
Není nad to si při hezkém dni a s těžkým batohem na zádech udělat procházku za město. Najít si dobré stopovací místo, počkat, než někdo zastaví a co nevidět si to štrádovat na divoký Kavkaz.
Nepočítám s tím, že bych šel dlouho. Okraj města je nedaleko, a tak se ani nenamáhám přecházet na levý okraj silnice. Sluneční paprsky vytvářejí menší krůpěje potu na mém těle. Okolní kopce se mírně zdvihají a slibují ještě větší podívanou v dalších kilometrech.
Cedule označující konec města je na dohled. V tuto chvíli do příběhu vstupuje ještě jedna postava. Stojí na krajnici a vyčkává mého příchodu. Záře bíle košile mě oslepuje. Placatá čepice, mírně posazená dopředu, vytváří temný stín v obličeji znemožňující mi rozpoznat tvář. Široký postoj dodává ještě větší vážnost celé osobě.
Bližší pohled mě přivádí k důvodu, proč cestuji. Propocená košile podává věrné svědectví o momentálním počasí stejně tak dobře jako o fyzické kondici jedince. Pro méně vnímavé jsou tu pak knoflíky kopírující parabolické zakřivení břicha, vypínajíce jeho obrysy do maximální možné míry. A taky nárameníky. Ty nárameníky tam byly taky. Před tím, než z útrob jeho tří brad uslyším první slova, stačí ještě jednou v ruce protočit bílý pendrek.
Stereotyp mnohonásobně překračuje očekávání. A bude líp!
Gdě pasport
„Dobrý den, občane“ zahajuje groteskně celé představení. Už jen z těchto slov trčí průšvih.
„Víte, že jdete po špatné straně silnice?“ pokračuje.
Jednou z úspěšných taktik ve vyjednávání je uznání soupeřových argumentů.
„Vím“, přiznávám, „ale nechtěl jsem jít daleko. Tady hned na kraji města bych zastavil a stopoval“ jedním dechem dodávám.
Strážníkovi zákona se to ale nezdá.
„Doklady“, rozehrává hru, kterou nemůžu vyhrát.
Podávám mu svůj pas.
„Odkud jste?“
„Česko“
„Kam jdete?“
„Gruzie“
„Co tam?“
„Hory, lidi, kultura“
„Víte, že jdete po špatné straně silnice?“
„Vím. Snažil jsem se najít dobré místo na stopování“ znova vysvětluji.
„No kdybych vás nezastavil, došel byste až do té Gruzie!“
Přemáhá mě pocit ospravedlnit se, který však rychle opadá při pohledu na pochmůrnou tvář. Svěsím hlavu a snažím se nasadit ten nejsmutnější výraz, který dovedu.
„Víte, že to je na pokutu?“ pokračuje výslech.
„Vím“
„Tak, teď to půjdeme sepsat. Budete mít problémy na hranicích“
V ne tak vzdálených dobách bych se již nejspíš obával o svůj osud. Avšak „zocelen“ zážitky s policií z celé řady státu, který jsem navštívil, jdu do celé věci bez bázně a hany.
Přecházíme na druhou stranu silnice, kde již v autě čeká jeho kolega. Podává mu můj pas. Pas, na jehož titulní straně je nad velkým českým státním znakem kapitálkami napsáno:
„Č E S K Á R E P U B L I K A“.
„Odkud jste?“
„Česko.“
Nastává chvíle napětí. Nebyl by to první ani poslední případ, kdy by někdo neznal naši zemi. Nečekal bych, že to bude zrovna Rusko, ale i takové věci se stávají. V těchto případech mám vždy záložní plán.
„Československo…“ směle dodávám.
Než to stihnu doříct, začínám litovat toho, že jsem ze sebe udělal nápovědu publika.
„…to už dávno neexistuje. To si o nás myslíš, že jsme negramotní?“
Stopování a jiné teroristické činnosti
Právě jsem pochopil pravidla hry. Moje odpovědi se rázem zužují na pouhé kývání a kroucení hlavou. Legrace se rozjíždí naplno.
„Jste terorista?“
„Ne.“
„Co máte v batohu?“
„Osobní věci“
„Na co máte tyto tyčky?“ ukazujíc na trekingové hole.
„Na chození po horách“
„To jsou zbraně?“
„Ne.“
„A máte u sebe zbraň?“
Bleskově v hlavě procházím virtuální seznam věcí v mém batohu, kterými by se dal někdo usmrtit:
- Šňůra na prádlo. Možná.
- Propanbutanová bomba. Pravděpodobně.
- Špinavé ponožky. Spíš ne.
- Velký skládací lovecký nůž. Určitě jo. Ale říkat jim to nemusím…
„Nemám“ odpovídám s minimální dobou odezvy.
Jedna placatá čepice listuje pasem, druhá vymýšlí další soutěžní otázku.
„Vy jste byl v Pákistánu?“
„Ještě ne.“
„Ale tady čtu…24.5.2017“
Mírně v duchu pootáčím oči v sloup a stále nechávám krátkou vteřinu na pokračování jejich reakce pro případ, že by to byl špatný vtip.
„No…to je datum vydání víza. Dostal jsem ho v Praze.“
Už už to vypadalo, že mě dostanou pod tlak, ale zase jsem zpátky ve hře.
„A proč jedete do Pákistánu?“
„Poznávat lidi, kulturu“
„A víte, že tam jsou teroristické buňky?“
„Vím“
„Co budete dělat, až vás zajmou teroristi? Bránit se těmito holemi?“ ptá se lehce s úšklebkem.
„No, budu se snažit se do takových situací nedostat.“
„A jaké jste víry?“
„Křesťan“ obratem odpovídám. (Pšt! ?)
Nastává ticho. Blížíme se k finálové soutěžní otázce. Zatím jsem proplul nástrahami bez zaváhání. Jeden z nich se nadechuje. Jdeme na to.
„A tenhle plastový kryt od kelímku na kafe… proč ho nosíte s sebou?“
O 2 hodiny a 40 minut dříve…
Slunce mi násilím otevírá oči a jsem donucen vstát a sbalit si věci z dnešního pohodlného ubytování uprostřed pole. Poté, co se mi podaří překonat svůj tradiční ranní splín, vyrážím na cestu. Včera večer jsem u jedné malé kavárny poblíž silnice potkal veselou partu, se kterou jsem si tam povídal dlouho do noci. Do té kavárny se vracím i toho rána.
Obsluhuje Maria. Objednávám si kávu a začínám vyprávět o tom, co dělám. Ona zaujatě poslouchá a po chvíli prohlašuje, cituji, že jsem „opravdový cestovatel“. Upřímně si to nemyslím a vlastně nevím, jaký má „opravdový cestovatel“ význam. Faktem zůstává, že z krátkého hovoru se nakonec staly 2 hodiny. Druhá káva jde již na její účet. Poroučím si ji do kelímku, abych s ní mohl pokračovat ve stopování.
Na plastovém víčku se nachází drobná věc. Malá pozornost. Drobný talisman. Krasopisně namalovaný usměvavý smajlík.
Z pohledu vesmíru naprostá nicotnost, z pohledu mého připomínka příjemného hovoru, která mi může pomoct překonat těžké momenty v dalších dnech a týdnech.
Kávu dopíjím, víčko sundávám a pečlivě uschovávám do postranního pouzdra u fotoaparátu.
A teď přichází ta slavnostní chvíle. Chvíle, kdy ho vytahuji a ukazuji policistovi přímo před obličejem.
Podmáznout? Ale čím?
Policista si víčko důkladně prohlíží a přemýšlí, jak s celým příběhem naložit.
Něco ho přeci jen napadá.
„Takže ty ses nám tady stihl zamilovat?“
Ta věta si vyslouží nekontrolovatelný smích u obou milicionářů.
Ironicky se usmívám, cítím, že se celá fraška blíží ke svému konci. Všechny ty otázky, ten tlak, to ponížení, má za cíl donutit mě říct jednu jedinou větu. Doslova vykoupit se z té nepříjemné situace.
Není to ale tak jednoduché. Plánoval jsem touto dobou být již v Gruzii. V kapse mám právě 200 rublů. Což při současném kurzu znamená cca 40 Kč. Akorát tak na kávu. I kdybych je měl v úmyslu uplatit, byla by to sprostá urážka.
Poslední pokus. Radí se s kolegou, jestli nemají raději zavolat FSB (bezpečnostní služba Ruské federace, poznámka celé redakce). Dělají, že shání číslo. Vzdávají to. Vrací mi pas a propouští mě. Sledují každý můj pohyb.
„Stoupni si támhle na druhou stranu silnice, nikam se nehni. Tam můžeš pokračovat ve stopování.“
Vyhrál jsem! Sice v prodloužení, ale vyhrál! Je po všem! Během několika minut mi zastavuje Sergej a opět obrací moji náladu do pozitivnějších části vln. Kavkaz již čeká!
Další příběhy z cesty kolem světa naleznete v rubrice a také v mé knize KAIF.
