I přes nelehkou éru korony se nám podařilo vytvořit rozhovor. Níže najdete pár řádků, kde jsem se rozpovídal o svých cestách rozpovídal pro Žamberské listy a přihodil k tomu pár fotek.
O stopování po světě s místním cestovatelem Tonym Danilovem
V sobotu 14. března se měla uskutečnit beseda s mladým cestovatelem ze Žamberka Tonym Danilovem, kterého jsem poté plánovala požádat o rozhovor pro Žamberské listy. Na besedu a na zážitky z dalších uskutečněných cest jsem se velmi těšila, od Tonyho povídání v rámci festivalu Expediční kamera v Divišově divadle uplynul téměř rok. Bohužel s ohledem na bezpečnostní situaci již nebylo možné veřejné setkání uskutečnit, a tak jsem opravdu ráda, že se nám podařilo realizovat rozhovor prostřednictvím e-mailů a s využitím sociálních sítí.
Kompletní číslo Žamberský listů je uložené na odkazu zde.
Sám sebe charakterizujete na blogu Medium.com jako vesnického influencera, kosmopolitu, filantropa a magora. Úspěšný influencer by se měl pochlubit alespoň jedním „následovníkem“, máte ho? Zlákaly vaše zážitky někoho, aby se také vydal do světa vstříc dobrodružstvím v krajinách, které nenajdeme v katalozích cestovních kanceláří?
Hned zkraje bych rád uvedl, že to označení do velké míry vystihuje způsob, jakým cestuji a jak následně své cesty prezentuji ostatním. U influencera, v kontextu sociálních sítí, člověk tak trochu předpokládá, že bude zasahovat masy lidí. Přívlastek vesnický však naznačuje přesný opak. Dělám si z věcí legraci. Často a rád. Můj facebookový blog „Tonyho cysta“, kde nejčastěji sdílím své příběhy, jsem založil jako protipól klasickým cestovatelským blogům, které často prezentují jen načančané pláže a lidi bez jakýchkoliv starostí, avšak zcela postrádají jakoukoliv přidanou hodnotu. Snažím se sdílet jen věci, které mají nějakou hlubší myšlenku, silný příběh (ty, při kterých trpím, jsou u diváků/čtenářů obzvlášť oblíbené) nebo jsou humorné či bizarní. Ideálně všechno v jednom. I samotný název blogu si utahuje z tuctových názvů blogů jiných, kterých najdete na internetu tisíce. Ale abych odpověděl na otázku. Za influencera se rozhodně nepovažuji, nechci, aby mě někdo následoval v mých stopách. Respektive, rozhodně to není mým cílem. Cestování si užívám stejně tak, jako předávání těch zážitků. Rád bavím lidi. Jestli to baví i je, případně jestli jsem někoho vyloženě inspiroval k tomu cestovat na netradiční místa, to je otázka spíš na ně.
Vaším největším cestovatelským počinem byla „Cesta kolem světa“, během níž jste navštívil Polsko, Lotyšsko, Estonsko, Rusko, Gruzii, Írán, Pákistán, Čínu, Japonsko a Kanadu. Kdy jste se na cestu vydal a jak dlouhý čas jste potřeboval k návštěvě 10 států?
Celá tato cesta mi zabrala 3 a půl měsíce. Podnikl jsem ji v létě roku 2017 a zůstal bych možná déle, kdybych se nevracel na svatbu mých dobrých přátel zpátky do republiky. Často o této cestě říkám, že to byly spíš takové ochutnávky. Člověk dokáže za pár týdnů určitě zachytit ty hlavní rysy dané země, ale rozhodně ji nepozná zevrubně. Na to, aby pochopil některé státy, by potřeboval roky, na některá jiné, jako například na Čínu, by mu nejspíš nestačil ani celý život… Je pravda, že největší kulturní šok vás potkal právě v Číně? Ve svých článcích píšete, že je to země plná bizarností a nesčetných zákazů. Zároveň píšete, že „…jen obtížně si lze představit, jak se lidem žilo u nás, vČesku, v dobách komunismu. Domnívám se však, že právě návštěva Číny mi dala hodnověrnou ochutnávku.“ Zároveň ale Čínu známe jako zemi ekonomického zázraku… Kdybych měl Čínu popsat jedním slovem, pak by to bylo slovo bizár. Než jsem vyrážel na svou velkou cestu, myslel jsem, že na ty největší kuriozity narazím až v Japonsku. Čína mi však vyrazila dech svých dlouhým seznamem věcí, které jsem nedokázal pochopit, a často mi nezbývalo nic jiného, než se jim prostě jen smát. Naprosto nesmyslné zákazy, lidé chodící v tzv. pekingských bikinách (doporučuji najít si fotografie na internetu), děti na vodítkách, batolata pobíhající zásadně bez plen, věčné odplivávání si na ulici či touha Číňanů fotit se se mnou při každé možné příležitosti. Mohl bych pokračovat ještě dlouho. Čína je bizarní právě i v tomto kontrastu komunismu a kapitalismu. Celá země se pyšní tím, že je komunistická, ale velká města, jako Peking či Šanghaj, mají svůj speciální režim, ve kterém fungují zcela v režii kapitalismu. Je to jedna z největších ekonomik světa, ale taktéž stát, který se se svými kontrolami, všudypřítomnými kamerami a represemi jistým krokem pomalu blíží futuristické dystopii. Sám jsem to zažil na vlastní kůži. Je to jediná země, kde mě de facto zatkli za stopování.
Absolvoval jste také třítýdenní cestu po východní Evropě, projel jste Maďarsko, Rumunsko, Ukrajinu a Moldávii. Jaký největší zážitek jste si přivezl z této výpravy?
Těch zážitků bylo hned několik. Tenkrát jsem s sebou vzal přítelkyni, která nikdy nestopovala, takže pro mě byl velký zážitek už jen sledovat, jak někdo cestuje tímto způsobem poprvé. Tím úplně největším byla asi návštěva černobylské zóny. Hodně se zajímám o toto místo a o události s ním spojené, takže to do jisté míry byl můj splněný sen. Nějakým zvláštním způsobem mě to vždycky k tomuto místu táhlo. Zajímavých zážitků tam bylo určitě více. Návštěva neuznaného státu Podněstří, trek v pohoří Fagaraš, kde jsme se v nejméně vhodný okamžik dostali do bouřky, česká vesnička Holuboje na moldavském území, ale i samotné stopování bylo místy dost specifické. Původně jsem to neplánoval, ale právě díky velké koncentraci zážitků z této cesty snad již brzy vznikne nová přednáška. Jak byste charakterizoval Bělorusko, odkud pocházíte? Co by v této zemi cestovatelé rozhodně neměli vynechat? Těžko hledám odpověď. V Bělorusku jsem se sice narodil a do svých pěti let tam žil, ale poté jsem se vracel jen na cesty v rozsahu týdnů. Už dávno se považuji za Čecha. Pokud bych tu zemi přeci jen měl charakterizovat, pak bych ji nazval zapomenutou diktaturou. Vždycky jsem měl dojem, že Česko i Bělorusko startovaly po revoluci na stejné čáře. Zatímco se Česko do velké míry přiklonilo k Západu, Bělorusko zůstalo mentalitou i ekonomikou tam, kde bylo. Při poslední návštěvě v roce 2018 už bylo vidět v ulicích, že tam určité posuny nastaly. Domy a centrum města vypadá mnohem lépe, moderněji. Nejistá budoucnost tam však stále visí ve vzduchu. To, co brzdí rozvoj země, je prezident/diktátor Lukašenko. Výraz zapomenutá diktatura jsem použil záměrně, protože Bělorusko je poměrně uzavřené světu, není o něm moc slyšet, ale zároveň se nevměšuje do záležitostí ostatních států, a tak zde není tak silná iniciativa k řešení tamního režimu či porušování lidských práv. Tento fakt a zhoršující se ekonomická situace donutily moji rodinu i několik známých opustit zemi. Cestovatelsky není Bělorusko zrovna atraktivní země. Po druhé světové válce bylo hodně zpustošené a z těch opravdu starých památek se toho zachovalo pramálo. Pokud by někoho zajímala sovětská architektura, té si je možné užít do sytosti. Rozhodně Bělorusko doporučuji, pokud někdo rád cestuje kvůli lidem a kultuře dané země. Na první pohled jsou Bělorusové sice odměření, avšak překonáte-li prvotní chladnou masku, ukážou vám, jak dokážou být pohostinní.
Svoje výpravy často cílíte do hor. Co vás na horách láká nejvíce?
Kromě nádherných výhledů a klidu na urovnání si vlastních myšlenek v tom hraje roli i určitý element samostatnosti. Člověk musí v horách často spoléhat jen sám na sebe. V batohu mám sbalené všechno potřebné – vodu, jídlo, oblečení, věci na nocleh. V tu chvíli mi vždycky dojde, že toho víc k přežití není třeba. Všechny problémy jsou zúženy na pouhé dva: dostat se někam dál a najít dobré místo na spaní. A v tom oproštění se od všeho je i ta skrytá krása.
Vydáváte se někdy na běžnou dovolenou do klasických turistických oblastí?
Na každé z cest mám volnější dny, kdy si užívám danou zemi z pohledu „klasického turisty“. Po několika dnech v horách si připlatím za lepší jídlo i za lepší ubytování, abych dospal spánkový deficit, navštívím turisticky hodně exponovaná místa. Na klasickou „válecí“ dovolenou nejezdím. Dokud mi to zdraví dovolí, vždy budu cestovat tak, abych zemi poznával aktivně a na vlastní pěst.
Můžete zmínit jedno místo, které mělo naprosto mimořádný genius loci, takové, jaké si vždycky živě vybavíte včetně barev a vůní? Navštívil jste naopak místo, které podle vás svůj genius loci ztratilo, třeba právě kvůli turistickému ruchu, který se vymkl kontrole?
Pokud mám jmenovat jen jedno, zmíním opět černobylskou oblast. Viděl jsem ji tisíckrát na fotografiích, ale naživo je dojem mnohokrát silnější. To místo má zvláštně depresivní kouzlo, ale i tak se na něm už podepisuje množství turistů, kteří sem vyrážejí. My ho navštívili v poměrně malé skupině a pohybovali se prakticky celou dobu sami. Viděl jsem tam ale i autobusy se 40 lidmi, kteří vyskákali ze dveří, udělali si dvě tři fotky a opět zmizeli. Jestli z toho měli nějaký zážitek, nevím. Mám dojem, že všechna hlavní města Evropy (potažmo zbytku světa) rychle ztrácejí své kouzlo. Nemusíme chodit daleko. V Praze je vzácnou výjimkou narazit na Čecha v centru. Vše se přeorientovalo na turisty, každý se fotí na stejném místě, ve stejné póze, s „tradičním“ trdelníkem v ruce, nakonec přes fotografii dá stejný barevný filtr. Jaká je pointa v tom, vypadat přesně jako ostatní? Já rád jezdím do turismem nezkažených zemí právě proto, že vidím život místních takový, jaký je. Například v Íránu se sice pořádně anglicky nedomluvíte, ale nikdo vás neokrade na letišti, necpe vám zboží na ulici do ruky, a tak podobně. Naopak, někdo v centru Teheránu vás pozve na čaj nebo k sobě domů a myslí to zcela upřímně, protože chce svou zemi ukázat v nejlepším světle.
Myslíte, že obsah vašeho batohu bývá stejný s ostatními cestovateli stopaři, nebo v něm máte vždycky něco originálního, co pokaždé vezete s sebou?
Do jisté míry určitě ano, ale najdou se i zajímavé předměty. Například stavební plachta není úplně tradiční položkou, na druhou stranu skvěle slouží jako levný provizorní stan. Na každou cestu si beru i nějaký naprostý nesmysl, protože z toho pak může vzniknout vtipná fotografie. Masku koně, čínskou polívku, kterou jsem dovezl z Čech až do Číny, plastového LEGO panáčka, který cestuje všude se mnou. Co se týče váhy, spousta cestovatelů řeší, aby byla co nejmenší. Kupují drahé lehké vybavení, počítají každý gram, lámou zubní kartáčky vejpůl. Já se na cesty vydávám právě proto, že lehké nejsou – ať už obrazně, nebo co se týče té váhy. V neposlední řadě s sebou tahám fotoaparát se všemi objektivy a stativ, takže vždycky potáhnu nějaké to kilo navíc.
Zajímá mě, jak probíhá vaše příprava na cesty. Kolik si toho o dané zemi zjišťujete předem? Do jaké míry plánujete trasu? Nebo znáte dopředu jen start a vytoužený cíl?
Snažím se vždy jít zlatou střední cestou. Zjišťuji si hlavně vše okolo vstupu do země a k bezpečnostní situaci. Vytipuji si nějaká hlavní místa, která bych chtěl vidět, ale jinak se snažím zemi poznávat až tam, abych předem neměl ovlivněný úsudek. Často vám místní nejlépe poradí, co vidět a co ochutnat z místní kuchyně. Žádnou ze svých cest jsem aktivně neplánoval déle než dva měsíce. Většinou jsou to relativně spontánní akce.
Proč jste si vybral jako počáteční den jedné ze svých cest stopem 25. prosince?
Byla to jedna zcest do Běloruska. Dlouho jsem se tam neukázal a říkal jsem si, že by bylo fajn strávit s prarodiči oslavy Nového roku, což je u nich největší svátek v roce. Vánoce jsem oslavil s rodinou tady vČechách a hned ráno jsem si stoupnul se zvednutým palcem k silnici směr Bělorusko. O 60 hodin později jsem stál před prahem bytu prarodičů.
Ve svém článku „O stopování“ na Medium. com píšete, že… „stopování je „mentální sport“. Šance, že se několikrát během dne přehoupnete z deprese do euforie a zase nazpět se prakticky rovná 100 %.“ V tomto článku o cestě stopem do Běloruska zmiňujete i své šťastné místo pro stopování. O jaké místo jde a jaký se k němu váže příběh?
Ano, za tím si stojím. Vždy je to cyklus, na jehož začátku stopař cítí nadšení z toho, kam asi dojede s dalším autem. Když už čeká déle, euforie opadá, nastupuje trudomyslnost, případně fantazírování o záložních plánech. Občas se stane, že žádný takový plán není a jediný způsob, jak se dostat z daného místa, je opravdu jenom tím stopem. Když už se člověk smaží na sluníčku několik hodin, všechna naděje ho opustila, zpochybňuje všechny své motivy, proč začal stopovat, a je připraven to vzdát, vždy zastaví nějaký zajímavý řidič, který ho odveze daleko za jeho očekávání. Kilometry najednou ubíhají úplně samy a dobrá nálada je zpátky. Po vystoupení stopař pociťuje radost z toho, kam dojel. Krátce nato nastupuje nadšení z toho, kam asi dojede s dalším autem… A kruh se uzavírá. Tohle se opakuje několikrát denně. Je to takový trénink vůle, trpělivosti a jakési „víry v lidstvo“. Nebýt zbytečně pesimistický, když to zrovna nevychází, nebo přehnaně optimistický, když zrovna jedete na vlně povedených stopů. Často to je stresující, ale taky dost návykové! To šťastné místo není ničím zvláštní, jen malý plácek kousek za polským městem Piotrków Trybunalski. Dvakrát jsem na něm skončil a dvakrát jsem tam chytil rychlý stop dále. Tak jsem si říkal, že asi musí být šťastné.
Jaký máte další cestovatelský sen?
Obecně se snažím moc neplánovat, nemám žádný přesně sepsaný bucket-list míst, které bych chtěl navštívit. A věcí, které bych chtěl zažít, je samozřejmě hodně. Nebudu konkrétní, ale jak jste zmiňovala v jedné z předchozích otázek, určitě to nebudou destinace z katalogu zájezdů, zároveň to určitě budou destinace, kde se dá stopovat. Vždy se snažím určit cíl cesty tak, abych se podíval do hor, do nějakého hlavního města, kde jsem ještě nebyl, a zároveň to mohl projet stopem. Od všeho trochu. V současné době dokončuji knihu právě o své cestě kolem světa. Je to můj zdaleka největší projekt, na kterém jsem kdy pracoval, a zároveň i velký splněný sen.
Zprávy a fotky ze svých cest uveřejňujete na Facebooku a Instagramu, o svých zážitcích jste povídal vloni na Expediční kameře v Žamberku, píšete blogy. Více už čtenářům Žamberských listů neprozradíme, aby mohli se zvědavostí vyrazit na některou z vašich besed. Jsou nyní nějaké v plánu?
Situace se momentálně mění ze dne na den a nikdo neví, co bude dál. Prozatím jsme žamberskou přednášku odsunuli na začátek května, další plánovanou v Líšnici na konec května. Je možné, že se budou muset přesunou až na podzim. Mám domluvené besedy v Praze, Brně a dalších městech, zároveň připravuji novou přednášku o cestě po východě Evropy stopem, ale vše závisí na vývoji situace. Pro aktuální informace o přednáškách i budoucí knize určitě sledujte můj facebookový blog, který jsem zmiňoval. Díky za rozhovor!
I já děkuji za rozhovor a těším se třeba zase příště s novými cestovatelskými zážitky!
Ptala se Monika Škodová