Velká čínská zeď má skrytou vadu. Hlavním důvodem pro její stavbu bylo to, aby udržela vně svých hradeb hordy lidí. Těch sem však i přes to každoročně dorazí okolo 10 milionů. Příběh o alkoholismu, tlačenicích, špatně investovaných penězích i jednom světovém rekordu, který se nezdařil. Psáno bez obalu, zato s anti-konspirační alobalovou čepičkou na hlavě.
Tento příběh je součástí mé knihy.
Budím se silnou rezonancí místnosti. Chlápek, co připomíná vyhořelého zápasníka sumo, se snaží vyloudit ten nejsilnější tón chrapotu, aby se tak zapsal do Guinessovy knihy rekordů. A nejen to! Součástí představení je i kašlání, dušení, sípaní, chrochtání, mlaskání, mluvení ze spaní, plácání se do stehen a drbání si kůže pokryté lupénkou. Pach alkoholu z jeho úst prostupuje hostelovým pokojem. Komise pro posouzení výkonu tu však není. Jsem tu jen já a on. A toto ráno patří pro změnu k jednomu z nejhorších na cestě.
Nuže dobrá. Alespoň jednou vstaneme dříve a třeba stihneme i výlet na Velkou čínskou zeď. Stavuji se do místního obchůdku pro piva a jedno rovnou rozdělávám. Tím překonávám rekord já — půl 8 ráno se jistě zapíše jako nová nejzazší hodina, kdy jsem začal pít. Čína vás změní. Všímá si toho paní prodavačka a familiárně mi gratuluje. Jak jinak než čínsky.
Cestou na autobus začínám pomalu přicházet na koncept komunismu. Vláda přesně definuje, co se nesmí dělat, vyrobí zákazové tabulky a po milionech je rozvěsí všude po okolí. Ty, jako řadový občan, už pak neřešíš vůbec nic. Hlavně nevystrkuješ svojí kedluben z davu, jinak po ní dostaneš obuškem. Jednoduché a prosté. Bezstarostný život.
Předběžná panika z toho, jak na nádraží najdu svoji drožku, mě rychle opouští. Již z dálky ten autobus vidím. Má číslo 877. Stejné číslo jako je počet nebožtíků, kteří na něj stojí řadu.
Jestli Čína umí něco zcela mistrovsky, pak je to dávat věcem rozměr a perspektivu. A nejen to. Čína to dokáže až s pedantskou důsledností připomínat dennodenně.
K mému velkému překvapení sedím již za hodinu uvnitř. Nalodění funguje jako dobře promazaný lidský stroj (ostatně kterých tady je nepočítaně). Průvodci nahání lidi zběsilým tempem, autobusy se zde střídají co 2 minuty, průvodčí kontroluje jízdenky s byrokratickou přesností a vše je v mžiku připraveno ke startu. Mechanici ve Formuli 1 jen blednout závistí.
Autobusy jsou uzpůsobeny proporcím Číňanu. Nebo možná… Číňané jsou uzpůsobení proporcím autobusů? V každé řadě je 5 sedaček a vzadu, tam kde sedávali ti největší frajeři i šíbři každého školního výletu, tam, kde bylo epicentrum zábavy i všech dvojek z chování, tam se nachází „šestka“.
Za v přepočtu 40 Kč už mám nakoupených zážitků na celý den, a to jsme ještě ani nevyjeli.
Jediné, co je větší než samotná zeď, je řada na lístek. Ještě, než ji vystojím, potřebuji si vyřídit jednu neodkladnou potřebu.
Mířím na (čínské poměry poměrně poddimenzované) záchody a vybírám si jeden ze 13 volných pisoárů.
Několik okamžiku po mně přichází pán a s pomocí čiré náhody, shodou okolností či snad vůle boží či komunistického režimu si vybírá pisoár hned vedle. Netrvá to dlouho a otáčí se na mě, čehož si všímám a naše pohledy se setkávají. A to je přesně věc, která by se vám na podobných místech stávat neměla.
Pána zřejmě ale zajímá něco jiného. Jeho zrak se pomalu sklápí dolů. Jsem lehce zaskočen, znechucen, polichocen, pobaven, zmaten a vizuálně zneužit. Me too.
Taškařice ale nekončí. Otáčím se k druhému sousednímu pisoáru, kam mezitím přišel zhruba 12letý klučina, jako ve školce si sundal kalhoty až na zem a začal vykonávat svoje dílo. Jsem opět v zajetí bizáru a nemohu mu uniknout.
Dosahuji úrovně 19 v masochismu. Miluji tuto zemi!
Teď si uvědomuji, že jsem možná neměl tak barvitě popisovat svá záchodová dobrodružství, ale spíše se vrátit ke zdi samotné a jejím návštěvníkům.
Zeď je vskutku monumentální. Až ji spatříte, bude po zbytek vašeho života zesměšňovat každou další zeď, kterou navštívíte. Její rozsáhlost ani nelze zabrat celým zorným polem. Klikatě krájí krajinu zarostlých kopců od horizontu k horizontu. Svou výškou hravě převyšuje zeď berlínskou, je barevnější než Západní zeď v Jeruzalémě, méně imaginární než zeď na americko-mexické hranici, bezpečnější než firewall, ne tak artistická jako Lenonova zeď, úspěšností srovnatelná s deskou „The Wall“ od kapely Pink Floyd, stála méně peněz, než kolik se protočí na Wall Street, leží v teplejším podnebném pásmu než severní zeď z Her o trůny a je daleko zábavnější než zeď facebooková.
Kameny zdi jsou ušmajdané od hord turistů, kteří zde každou vteřinou protečou. Bavím se tím, že je pozoruji, jak se ověšeni deštníky, fotoaparáty a selfie tyčemi snaží překonat extrémní stoupání zdi nastražené bezohlednými architekty při představě, že jejich nejnáročnější fyzickou činností v poslední době bylo nahrání fotky na Instagram.
Přicházím na konec jižní části zdi. To si zasluhuje odměnu. Otevírám pivo, vychutnávám si ho, stejně tak jako okolní výhledy. Všímám si 2 pozoruhodností. Tou první je, že ani zde neopadl zájem Číňanu o můj exotický vzhled, a tak jsem opět několikrát zvěčněn.
Druhý postřeh se týká velkého bratra, který číhá i tady. Na samém konci zdi je nainstalovaná tyč, na níž je malý reproduktor a Maovo oko.
Chtěl bych věřit tomu, že všechny ty kamery a telefonní čísla propojená s číslem vašeho pasu, jsou jen součástí velkého sestřihu toho nejlepšího, co jsem během své návštěvy Číny zažil. Že na konci mého pobytu vytáhne celní úředník velkou červenou tašku s mašlí ve tvaru zlaté hvězdy, vloží do ní DVD a pár fotek z mého dobrodružství, navrch přidá několik kousků zabalené čokolády a ručně psané přání s poděkování za to, že jsem poctil tuto krásnou zemi svoji přítomností. Poté mi tento dárkový balíček podá, potřese mi rukou a nakonec mi bude se slzou v oku mávat do té doby, než zmizím v útrobách letadla.
Krásná představa. Spíš si ale myslím, že to tu používají ke špízlování lidí.
Obracím kormidlo a mířím do více zalidněné severní části zdi. Náhle podřazuji z polosprintérského tempa do pochodu stáda ovcí. Osobní bublina se zmenšuje téměř do záporných hodnot. Nedílnou součástí mačkanice jsou i občasné lokty, postrkávání a lidé bezohledně deroucí se z protisměru. Ale to není všechno.
Fun fact: Příroda tomu chtěla, že výška Číňanů je v průměru menší než výška Evropanů. Technologie tomu chtěla, že délka deštníku je přesně standardizovaná. Kultura tomu chtěla, že Číňané používají deštníky i jako slunečníky, aby si tak neopálili svoji pleť. Náhoda tomu chtěla, že je právě slunné počasí a že součet výšky průměrného Číňana a délka standardizovaného deštníku je téměř stejná, jako výška umístění očí průměrného Evropana. Myslím, že již chápete, kolik kabaretní zábavy jsem si užil díky této smrtonosné kombinaci.
Přibližuji se k horské dráze, která má zakončit celou tuto velkolepou návštěvu. Několik známých mi ji doporučilo, ať si ji nenechám ujít, ačkoliv cena jízdy byla trojnásobná ceny vstupenky na zeď.
Nejsem si zcela jist, kde přesně se nastupuje a tak se ptám jednoho ze zaměstnanců:
„Hello. Do you speak English?”
„Go down“
„Tak díííky…“
Jsem fascinován schopností Číňanů vytvářet efektní a efektivní lidské hady.V řadě potkávám hned několik lidí, kteří mají na sobě sytě červenou čepici s nápisem „GREAT WALL“, ne nepodobnou Trumpově čepici „MAKE AMERICA GREAT AGAIN“. Také tu mnoho jedinců nosí medaile. Co vyhráli? Netuším. Ten bizár zřejmě již nikdy neskončí.
Vláček se rozjíždí. Hlavou mi probleskne myšlenka, že to celé je vyrobené v Číně.
Začínám se bát.
Potom si uvědomím, že velká většina věcí je vyrobena v Číně.
Bojím se o něco méně.
Čekám, kdy celá věc nabere vyšší rychlost, ale místo toho nás čeká cílová páska a zklamání.
Ty peníze jsem mohl investovat do piva!
Cestou na autobus mě čeká překvapení nepřekvapení — 300 metrů dlouhá řada. Lidský stroj zde není řádně promazaný, zadrhává se a chvílemi se zdá, že se dokonce pohybuje nazpět!
Zaujme mě menší hlouček turistů, kteří stojí po straně a nastupují do již plných autobusů, kde si zabírají místo ve stoje. Zkouším se tedy nenápadně asimilovat. Úspěšně.
Během několika dalších minut již mířím směr Peking. Tony poprvé porazil systém. Malá vyhraná bitva v prohrané válce.
Improvizuj. Adaptuj se. Překonej překážku (nebo polovinu čínské populace).
